Z

A79.0 Zákopová horečka, původce: Rickettsia quintana (dle MKN-10)

Výskyt: Zákopová horečka, někdy také nazývaná Volyňská či pětidenní horečka, se vyskytuje po celém světě. Nejčastěji v oblastech, kde lidé žijí v nevyhovujících hygienických a stísněných podmínkách, a to především v rozvojových částech světa, v uprchlických táborech, během válečných konfliktů či mezi lidmi bez domova. Provázanost šíření zákopové horečky se životem ve špatných hygienických podmínkách dokládají její velké epidemie za první a druhé světové války. Nemoc byla poprvé hromadně pozorována během první světové války, kdy se šířila hlavně mezi vojáky žijícími v dlouhodobě vlhkých a špinavých zákopových systémech, s nemožností výměny oblečení, kde bylo riziko infestace vší šatní (přenašeče tohoto bakteriálního onemocnění) enormní. Označení „Volyňská horečka“ (z německého „Wolhynisches Fieber“) bylo používáno pro onemocnění německých vojáků bojujících ve Volyni během první světové války. V roce 1915 si němečtí vojáci všimli neobvyklé horečky, která se objevovala v pravidelných intervalech a byla doprovázena bolestmi v nohách, zejména v oblasti holeně. Posledních cca 30 let je onemocnění popisováno u bezdomovců, např. v USA, Evropě, Japonsku i v dalších zemích jako „městská zákopová horečka (urban trench fever)“ a je klasifikováno jako znovu se objevující infekční onemocnění (reemerging infectious diseases).

V České republice (ČR) je výskyt onemocnění zákopovou horečkou vzácný. Nejrizikovější skupinou pro nákazu zákopovou horečkou v ČR jsou lidé bez domova.

Příznaky a symptomy: Řada infekcí probíhá asymptomaticky. Mezi nejčastěji popisované klinicky manifestní příznaky patří horečka, bolesti hlavy, malátnost, bolesti kostí (charakteristicky holení, zad a šíje), svalů a závratě. Mohou být přítomny rovněž bolesti při pohybu očí. Horečka se může objevit pouze v jedné několikadenní epizodě, periodicky se opakovat (většinou v intervalech po pěti dnech – proto „pětidenní“) nebo být protahovaná. Dalšími projevy mohou být exantém, zvětšení sleziny či zánět spojivek. Komplikace jsou obecně vzácné, ale mohou být závažné, zejména u osob s oslabenou imunitou.  Vyskytnout se mohou lymfadenitida, endokarditida, bakteriální angiomatóza i přechod onemocnění do chronicity, vzácněji osteomyelitida či hepatosplenomegalie. Bakteriémie i příznaky onemocnění mohou přetrvávat řadu let po primární infekci.

Původce: Jedná se o onemocnění způsobené bakterií Bartonella quintana. Především ve starší literatuře se lze setkat s názvem Rochalimea quintana či Rikettsia quintana.

Zdroj: nemocný (infikovaný) člověk s jakoukoli formou infekce.

Pozn.: V odborné literatuře jsou v posledních letech diskutována možná rezervoárová zvířata, především kočky.

Přenos: Bartonella quintana se na člověka typicky přenáší zanesením trusu infikované vši šatní (Pediculus humanus corporis) do ranky na kůži, nejčastěji během škrábání svědivých ložisek vzniklých po sání vší. Byly rovněž zaznamenány případy přenosu infekce B. quintana potransplantaci orgánů. K nákaze také může dojít při manipulaci s oblečením kontaminovaným výkaly nebo těly mrtvých vší, aniž by byl člověk vešmi infestován.

Vši šatní žijí přichycené na oblečení, kam kladou i vajíčka (hnidy) a na člověka se chodí pouze nasát. Tyto vši nemohou skákat ani létat, přenášejí se primárně těsným kontaktem mezi lidmi. Po sání na infikovaném člověku se bakterie B. quintana rozmnožuje v trávicí trubici vši šatní. K defekaci infekčního trusu dochází za 5–12 dní po sání. Vši zůstávají infekční po celý život, v jejich mrtvých tělech a v trusu je infekčnost bartonel zachována až po dobu 12 měsíců. Kromě dospělců velkých asi jako sezamové semínko (viz obr.), můžeme na oblečení napadeného jedince najít další životní stádia: larvy (nymfy), které také sají krev a podobají se dospělcům a vajíčka (hnidy). Vši šatní jsou citlivé na teplotu a vlhkost okolního prostředí. Ideální je pro ně teplota v rozmezí 29–32 °C a vlhkost 70–90 %.  Hynou při vlhkosti nižší než 40 % a teplotě vyšší než 50 °C. Nedaří se jim dobře ani v mínusových teplotách. Při teplotě – 17 °C dospělci hynou během půl hodiny. V případě, že se teplota jejich hostitele zvýší (např. horečka) nebo sníží (např. v důsledku úmrtí), vši ho opouští a snaží se v okolí najít nového hostitele. Tím dochází k dalšímu šíření nákazy. Doba přežití bez hostitele závisí na teplotě a vlhkosti okolního prostředí. U dospělců se pohybuje až kolem 7–10 dní, vajíčka mohou přežít přibližně dva týdny.

Typicky se vši šatní vyskytují u lidí, kteří dlouhodobě žijí ve špatných hygienických a stísněných podmínkách, nemají možnost dodržovat pravidelnou osobní hygienu, nevyměňují si a neperou a ani na noc neodkládají prádlo, případně sdílí oblečení, ručníky a neprané lůžkoviny s dalšími osobami. Pro infestaci vší šatní jsou rizikovějšími chladná období roku, během nichž je u vyloučených skupin obyvatel ještě horší možnost dodržování základních hygienických opatření a zároveň vrstev oblečení na těle je více.

Přítomnost vší může prozradit dermatologický nález: pyodermie, erytematózní makuly, pupínky a hemoragické tečky. Infestace vešmi se obvykle projeví silným svěděním, které vede k intenzivnímu škrábání, odřeninám i sekundárním infekcím. Důležitou součástí vyšetření u pacientů s podezřením na infestaci vší šatní je rovněž pečlivá kontrola oblečení.

Pozn.: Nedávno byla B. quintana detekována u kočičích blech, vší hlavových nebo čmelíků, což znovu otevřelo debatu o existenci dalších možných přenašečů.

Inkubační doba: Inkubační doba se u člověka pohybuje v širokém rozmezí 3–30 dní.

Období nakažlivosti, vnímavost a imunita: Přímý přenos z člověka na člověka, kromě transplantací, není popisován. Všichni lidé jsou teoreticky vnímaví. Po prodělané infekci vzniká částečná imunita.

Rizikové skupiny: Oportunní nákaza se může objevit u imunokompromitovaných (např. HIV pozitivních) osob. Pro městskou formu a rozvoj komplikací, především endokarditidy, jsou rizikovou skupinou zejména lidé bez domova (a alkoholici).

Obr.: Krví nasátí dospělci vší. Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sucking_louse-adults.jpg

Prevence: Prevence přenosu zákopové horečky spočívá primárně v odvšivení postižených osob/komunity a léčbě infikovaných jedinců vhodnými antibiotiky. Odstranění vší i jejich vajíček z oblečení a prostředí je klíčové pro přerušení přenosu bakterie Bartonella quintana.

Zásadní jsou:

• • pravidelná osobní hygiena,
  • pravidelná výměna oblečení za čisté,
  • praní oblečení v pračce minimálně na 60 °C a sušení v sušičce na vysokou teplotu (případně žehlit). Pokud nelze vyprat, uzavřít oblečení do pytle alespoň na 14 dní,
  • nesdílet oblečení, lůžkoviny, postel a ručníky s lidmi, kteří mají vši šatní – pravidelné sprchování a možnost praní prádla jsou klíčové, zejména u rizikových skupin (jako jsou vojáci na misích nebo bezdomovci),
  • v případě nutnosti použít insekticidy ke snížení počtu vší v prostředí.

Specifická prevence ve smyslu očkování nebo chemoprofylaxe není k dispozici.

 

Zdroj informací:

1. Centers for Disease Control and Prevention. About Bartonella quintana. 2024. Dostupné z: https://www.cdc.gov/bartonella/about/about-bartonella-quintana.html
2. The European Centre for Disease Prevention and Control. About Body Lice. 2024. Dostupné z: https://www.cdc.gov/lice/about/body-lice.html
3. Álvarez-Fernández A, Maggi R, Martín-Valls GE, et al. Prospective serological and molecular cross-sectional study focusing on Bartonella and other blood-borne organisms in cats from Catalonia (Spain). Parasit Vectors. 2022;15(1):6.
4. Amanzougaghene N, Fenollar F, Raoult D, et al. Where Are We With Human Lice? A Review of the Current State of Knowledge. Front Cell Infect Microbiol. 2020;9:474.
5. Barker SC, Barker D. Killing Clothes Lice by Holding Infested Clothes Away from Hosts for 10 Days to Control Louseborne Relapsing Fever, Bahir Dah, Ethiopia. Emerg Infect Dis. 2019 Feb;25(2):304–10.
6. Boodman C, Gupta N, van Griensven J, et al. Bartonella quintana detection among arthropods and their hosts: a systematic review and meta-analysis. Parasit Vectors. 2024 2;17(1):328.
7. Breitschwerdt EB, Maggi RG, Sigmon B, et al. Isolation of Bartonella quintana from a woman and a cat following putative bite transmission. J Clin Microbiol. 2007;45(1):270-2.
8. Centers for Disease Control and Prevention. Clinical Guidance for Bartonella quintana. Dostupné z: https://www.cdc.gov/bartonella/hcp/bartonella-quintana/index.html
9. Chomel BB, Boulouis HJ, Breitschwerdt EB, Kasten RW, Vayssier-Taussat M, Birtles RJ, Koehler JE, Dehio C. Ecological fitness and strategies of adaptation of Bartonella species to their hosts and vectors. Vet Res. 2009 Mar-Apr;40(2):29. doi: 10.1051/vetres/2009011.
10. Coates SJ, Thomas C, Chosidow O, et al. Ectoparasites: Pediculosis and tungiasis. J Am Acad Dermatol. 2020;82(3):551-569.
11. Foucault C, Brouqui P, Raoult D. Bartonella quintana characteristics and clinical management. Emerg Infect Dis. 2006;12(2):217-23.
12. Heymann, D. L. Control of communicable diseases manual (21st ed., 2022). APHA Press. ISBN 978-0-87553-323-0
13. La VD, Tran-Hung L, Aboudharam G, et al. Bartonella quintana in domestic cat. Emerg Infect Dis. 2005;11(8):1287-9.
14. The European Centre for Disease Prevention and Control. Lice (Phthiraptera) – Factsheet for health professionals. 2023: Dostupné z: https://www.ecdc.europa.eu/en/all-topics-z/disease-vectors/facts/factsheet-lice-phthiraptera
15. Melter O, Arvand M, Votýpka J, et al. Bartonella quintana transmission from mite to family with high socioeconomic status. Emerg Infect Dis. 2012;18(1):163–5.
16. Mumcuoglu KY, Friger M, Cohen R. Use of temperature and water immersion to control the human body louse (Anoplura: Pediculidae). J Med Entomol. 2006 Jul;43(4):723-5.
17. Raoult D, Roux V. The body louse as a vector of reemerging human diseases. Clin Infect Dis. 1999 Oct;29(4):888-911.
18. Rolain JM, Franc M, Davoust B, et al. Molecular detection of Bartonella quintana, B. koehlerae, B. henselae, B. clarridgeiae, Rickettsia felis, and Wolbachia pipientis in cat fleas, France. Emerg Infect Dis. 2003;9(3):338-42.
19. Rupeš V, Vlčková J. Veš šatní (Pediculus humanus humanus ) stále existuje. Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 2015; 24(11-12): 391–394.

 

Zákopová horečka – základní informace o onemocnění