Aktuality

O duševním zdraví dětí a dospívajících víme stále více. Víme, co je trápí, co je zatěžuje, i kde hledají pomoc. Letošní Světový den duševního zdraví ale připomíná něco podstatného: nestačí se ptát. Musíme také opravdu poslouchat – a přemýšlet, co s tím, co uslyšíme, uděláme.

Světový den duševního zdraví připadá na 10. října. Tématem pro rok 2026 je „Lived experiences heard: real voices, real change“  „Vyslyšené žité zkušenosti: skutečné hlasy, skutečná změna“.

Žitá zkušenost je jednoduše to, co člověk sám prožil a jak svou situaci vnímá. Někdy nám může ukázat něco, co zvenčí nevidíme.

Dospělý vidí jedno. Dítě může vidět něco jiného.

Dospělý může vidět, že dítě zažívá stres ze školy.
Dítě může říct, že nejde jen o známky, ale o strach z reakce rodičů.

Dospělý může vědět, že ve škole existuje psycholog.
Dítě nemusí vědět, kdy za ním může jít.

Dítě si někdy nemusí být jisté, kdy a s čím se může obrátit na dospělého. Může řešit vlastní starosti, ale také se stát tím, komu se svěří kamarád nebo spolužák a očekává podporu. Pak může přijít otázka:

 „Kdy už to nemám řešit jen já a mám to říct dospělému?“

Pro dítě může být snazší svěřit se spolužákovi než dospělému. Může to být důležitý první krok k pomoci. Jenže co dál?

Děti potřebují vědět, že některé věci nemusí – a někdy ani nemohou – řešit samy. Že říct si o pomoc dospělého není zrada. A že někdy je potřeba předat situaci někomu, kdo ji dokáže skutečně řešit.

Co slyšíme, když se opravdu ptáme?

Dětí a dospívajících se ptáme prostřednictvím výzkumů, školních šetření, rozhovorů i v běžném životě. Jejich odpovědi nám mohou potvrdit to, co už víme, ale také ukázat, na co bychom se měli dívat pozorněji.

Například výzkum Mladé hlasy 2026 ukázal, že se v Česku cítí šťastně jen přibližně polovina dětí. Většina dětí zároveň zažívá pravidelný stres, nejčastěji v souvislosti se školou, školními povinnostmi a tlakem na výkon. Téměř dvě třetiny dětí navíc nevědí, kam se obrátit pro odbornou pomoc při psychických potížích.

Mladé hlasy nejsou jediným způsobem, jak se dozvídáme, co děti a dospívající prožívají. Studie HBSC například dlouhodobě sledují zdraví, životní styl a psychosociální pohodu. Výzkumy Anreva Solution se zaměřují mimo jiné na rizikové chování žáků a jejich duševní zdraví. Každý z těchto zdrojů nám pomáhá dívat se na zkušenost dětí z trochu jiného úhlu.

Data nám ukážou, co se děje. Zkušenost nám může ukázat proč.

Můžeme například zjistit, že dítě pomoc nevyhledá ne proto, že by o ní nevědělo, ale protože se bojí, co bude následovat. Nebo že problém, který dospělému připadá malý, je pro dítě mnohem větší, než se zvenčí zdá.

Čísla nám ukážou, jak často se něco děje. Žitá zkušenost nám může lépe ukázat, co za těmito čísly skutečně je.

Duševní zdraví se odehrává také kolem nás

Když mluvíme o duševním zdraví dětí, snadno se soustředíme jen na samotné dítě.

• • Co by mělo zvládat?
  • Co mu může pomoci?
  • Kdy už potřebuje odborníka?

Stejně důležité je ale podívat se také na prostředí, ve kterém dítě žije, učí se a vyrůstá.

Jak se ve škole mluví o chybách? Je možné říct, že něčemu nerozumím? Vědí děti, za kým mohou přijít? Mají pocit, že je dospělí opravdu poslouchají?

I to je součást prostředí, ve kterém děti vyrůstají a které ovlivňuje jejich zdraví. Právě na takovém širším pohledu stojí také program Škola podporující zdraví,  který podporuje fyzické, psychické i sociální zdraví a prostředí, ve kterém se mohou dobře cítit a fungovat děti i dospělí.

Pohledy mladých lidí se do podobných debat mohou dostávat různými cestami, například prostřednictvím iniciativ, které jim dávají prostor mluvit o vlastních zkušenostech.

Ale nasloucháním to nekončí. Pokud chceme, aby jejich zkušenost vedla ke změně, musíme přemýšlet, co nám říká a co s tím můžeme udělat.

A co s tím uděláme? Možná právě tady začíná skutečná změna. Nestačí se ptát: „Jak se dětem daří?“

Potřebujeme se také ptát:

 „Co nám jejich odpovědi říkají?“

„Co můžeme udělat jinak?“

Dítě, které řekne „bojím se chodit do školy“, nám neříká jen něco o sobě. Možná nám říká něco i o škole.

Dítě, které řekne „nevím, za kým mám jít“, nám ukazuje, že cesta k pomoci není tak snadná, jak si myslíme.

A dítě, které se svěří kamarádovi, nám připomíná, že cesta k pomoci může začít mezi vrstevníky. Důležité ale je, aby na ni dítě nemuselo zůstat samo.

Skutečně slyšet znamená vzít vážně, co jsme slyšeli.

Když děti opakovaně říkají, že se bojí, nevědí, kam se obrátit o pomoc nebo mají pocit, že jejich hlas není důležitý, není to jen informace o tom, jak se jim daří. Je to zpráva pro nás dospělé, školy i instituce – a výzva přemýšlet, co můžeme změnit.

Právě o tom letošní Světový den duševního zdraví je: aby skutečné hlasy vedly ke skutečné změně.

Kde hledat další informace

• • SZÚ – podpora zdraví
  • SZÚ – Jak kompenzovat stres
  • NZIP – Průvodce duševním zdravím
  • NZIP – Rodič nemusí být ustavičně dokonalý
  • NZIP – Když máš strach a necítíš se bezpečně